Když chceme změnu, musíme začít u sebe

Publikováno: 29. 3. 2021 | rubrika: O výchově

Tato doba s sebou nese nespočet výchovných možností. Můžeme absolvovat různé kurzy, číst řadu knih, blogů o výchově a dostávat plno zaručených rad. Metod a návodů existuje spousta. Mnohdy jsou tyto postoje zcela protichůdné.

Jak se v tom vyznat a jak vychovávat dítě? A hlavní otázka, jak je motivovat, aby samy měly chuť a sílu něco dělat?

Samotná motivace, ač se to nezdá, je úzce propojená s výchovou.

Výchova dětí je extrémně náročná disciplína. Je úplně normální, že my rodiče se občas dopouštíme chyb. Občas jsme velmi benevolentní a občas velice přísní. Jak děti vychovat, aby si nenesly následky výchovy po celý život? Kde najít potřebnou rovnováhu mezi přílišnou volností a přísností?

Na jednu stranu chceme být s dítětem parťák, kamarád a chceme mít rovnocenný vztah. Což je dobře. Je skvělé nechat děti vytvořit si svůj názor a mít stejná práva, ale i povinnosti jako rodič. Bohužel toto partnerství se často otočí proti rodiči. Děti mohou skoro vše, nemají žádné povinnosti a rodiče jim jen ustupují. Pomalu se bojí cokoli prosadit a dospělý se v tu chvíli stává podřízeným vlastního dítěte.

Takové dítě pak motivovat bez úplatku je skoro nemožné. Občas se z něj může stát „malý vyděrač“. Nedělá to pro sebe a ze svého přesvědčení, ale za jiným účelem, vnější motivací. Pro rodiče je to dřina, nervy a plno zbytečné energie, kterou vynakládají na motivaci dítěte. Bohužel v tomto postoji potomek nemá potřebu a bez té s ním nikdo nehne.

Na druhé straně se rodič snaží dítě vychovávat přísně – zákazy, příkazy, tresty. Možná, že v tomto případě dítě bude nějakým způsobem fungovat, ale s vnitřním strachem, co se stane, pokud příkaz neuposlechne. O nějaké vnitřní motivaci tady ani nemůžeme mluvit. Dítě, které je neustále sekýrováno, směrováno, opravováno, si moc nevěří a vnitřně se bojí nějak projevovat. Chybí mu patřičná sebedůvěra a raději se samo ani do ničeho nepustí, jelikož má strach ze selhání.

Když chceme změnu, musíme začít u sebe.

Hlavní bod ve výchově je správná komunikace. Naučit se dítěti naslouchat, ptát se na jeho názor. Snažit se ho navádět ke správným řešením situací. Brát ho jako parťáka, který ještě nemá takové zkušenosti jako my, a navádět ho správným směrem.

Musí být určená přesná pravidla fungování. Děti potřebují nastavit jasný řád. Prostě čas na jídlo, úkoly, spánek, úklid. Rituály, které jim dodávají pocit bezpečí. Dítě musí vědět, co smí a co ne. Tato pravidla by měla být vyvážená. Příliš mnoho zákazů či naopak neomezené volnosti škodí. Potřebují pevnou ruku, ale také volnost a prostor pro svůj rozvoj. Pravidla jsou nejen pro děti, ale i pro dospělé. Je to o celkové spolupráci rodiny.

To, co platí pro děti, platí i pro dospělé.

Například, požadujeme-li po dítěti, aby si uklidilo ze stolu nádobí po jídle, měl by to udělat i sourozenec či otec. Stejnými pravidly se vyhneme situacím: „Proč já, ale on nemusí…?“ Pravidla by se měla týkat nejen domácích prací, ale i učení, volného času a fungování celé rodiny. Nejsou o nařizování, ale o shodě a komunikaci všech jejích členů.

Učit děti nést zodpovědnost. O to se všichni snažíme a chceme, aby dítě bylo zodpovědné. Ale co to je zodpovědnost? Je to odpověď na naše činy. Když dítě něco udělá, nebo naopak neudělá, vždy to má své následky.

Bohužel my rodiče, zvláště maminky, se ve své lásce snažíme děti co nejvíce chránit. Bohužel někdy až moc. Tím, že je budeme ochraňovat, je možná teď na chvilku uchráníme od něčeho nepříjemného, ale do budoucna to má fatální následky. Může se jednat o malé věci – venku je chladno, a nevezme si rukavice. Dobře, asi ho budou dnes studit ruce (to je odpověď), ale poučí se z toho a následně si pohlídá, aby si je vzalo. Ale pokud já přiběhnu a dám mu je, nebude tam ani ponaučení, ani převzetí zodpovědnosti. A to se týká jakékoli aktivity, kterou má dítě vykonat. Buďte tam pro něj oporou a zezadu ho jistěte, ale nechte co nejvíce aktivit na dítěti.

Právě tím, že člověk nemá umetenou cestičku, musí denně překonávat i jen malé překážky, mu narůstá sebevědomí. Dostává vnitřní sílu a chce se pouštět do dalších a větších aktivit. Jasně, že děti neudělají vše tak dokonale. Ale to je další věc, na kterou musíme brát zřetel. Musíme děti potvrzovat za to, co udělaly, a přitom je jemně a nenásilně korigovat ke zlepšování. Musíme být ochotni jim podat pomocnou ruku, a tak rozvíjet jejich vnitřní motivaci, které chceme dosáhnout.